Kazuistika z praxe psychologa v Poradně náhradní rodinné péče
O Zuzce mi pověděla kolegyně sociální pracovnice, která je klíčovou pracovnicí této pěstounské rodiny.
Zuzka je přijatá desetiletá dívenka, v pěstounské rodině vyrůstá od svých čtyř let. Jde o klasickou dlouhodobou pěstounskou péči (nepříbuzenskou). Krátce z její anamnézy – asi do 1 roku žila s matkou a několika staršími sourozenci v nevyhovujících podmínkách, zřejmě u matky byl i abúzus drog. Byla umístěna do kojeneckého ústavu, později do dětského domova. Se sourozenci ani matkou kontakt nemá. Psychomotorický vývoj byl v širší normě, výraznější opoždění v oblasti řeči, to se upravilo po příchodu do pěstounské rodiny. Do mateřské školy chodila jen krátce do předškolního oddělení, měla rok odklad školní docházky. Ve škole prospívá průměrně až podprůměrně, ale je tam spokojená a pěstouni si chválí i spolupráci se Zuzčinou třídní učitelkou. Zuzka je trochu „žívá“, dosud s ní však nebyly žádné výchovné obtíže.
Podle kolegyně se jí pěstouni dostatečně věnují, jejich vlastní děti jsou již dospělé. V posledních několika měsících se však Zuzka začala chovala „jinak“. Je uzavřenější, pokud něco pěstounům řekne, tak je to spíš „odsekávání“, ve škole se zhoršila, podle paní učitelky se hůř soustředí. Několikrát doma zatajila špatnou známku, dokonce pěstounce vzala nějaké peníze z peněženky. Teprve když na ni pěstouni „uhodili“, tak se přiznala. Nechtěla vysvětlit, k čemu peníze potřebovala. Pěstouni se začali obávat, aby se Zuzčino chování ještě víc nezhoršilo, a tak poprosili kolegyni, aby je objednala na konzultaci ke mně.
Hovořila jsem nejprve s pěstouny – jde opravdu o rozumné zkušené rodiče středního věku a je vidět, že Zuzku mají rádi. Mají domněnku, že Zuzku asi něco trápí, ale nedokáže o tom mluvit. O svých pocitech nikdy moc nemluvila, neuměla tolik projevit radost ani smutek (tak jak to znali u vlastních dětí). Postupně se dostáváme k tomu, že děti v náhradní rodinné péči často přemýšlejí o své původní rodině, nerozumí tomu, proč byly odmítnuty a trápí se tím. Pěstounka mi oponuje, že se Zuzkou samozřejmě již mluvili o tom, že se o ní maminka nemohla postarat, a tak ji dala do „domečku“ a odtud si ji vzali oni. Víc se o to ale Zuzka nikdy podle nich nezajímala a o matce ani sourozencích nemluvila. Připouští ale, že je možné, že i když Zuzka o těchto věcech nemluví, tak z toho může být smutná. Sami pěstouni jsou nejistí v tom, jak o Zuzčině biologické rodině mluvit. Zuzka je k nim loajální (jak často děti bývají) a v podstatě plní jejich přání, že o tomto se „doma nemluví“.
Společně se zamýšlíme nad tím, jak bychom mohli Zuzce pomoci, abychom našli v jejím životě kontinuitu, nějaké spojnice, protože bez toho se opravdu těžko žije. Fotografii matky ani sourozenců žádnou nemá, ale má starou plyšovou želvu, kterou si přinesla z dětského domova. Podle „tet“ putovala želva se Zuzkou už z kojeneckého ústavu. A dost možná, že želva patřila k Zuzce i v době, kdy ještě byla s matkou doma…
Na další konzultaci přichází i Zuzka. Je to drobnější tmavovlasá holčička, zpočátku trochu nejistá v kontaktu. Pěstounům jsem doporučila, aby si Zuzka s sebou vzala svoji želvu. Dozvídám se, že Zuzka s želvou spí a bere si ji často s sebou, když jede někam mimo domov. Želva se jmenuje Julča. Vytváříme společně se Zuzkou a pěstouny příběh Julči jako Zuzčiny věrné průvodkyně životem. Maminka se o Zuzku nemohla postarat, byla nemocná, ale Zuzku měla ráda, dala jí Julču na památku. Tento příběh postupně dále pěstouni sami rozvíjejí i doma. Želva se stává pomůckou k hledání Zuzčiny identity, pomáhá jít Zuzce ke „kořenům“, pomáhá jí i pěstounům hovořit o matce, o původní rodině. Zuzka má najednou něco hmatatelného, co ji pojí s matkou…
Jde o „běh na dlouho trať“, ale přece jen téma „biologické rodiny“ přestává být v této rodině tabuizované. Dochází k určitému zklidnění a Zuzka se mírně zlepší i ve škole. S pěstouny je dobrá spolupráce, sami pracují na tom, aby se smířili s tím, že Zuzka má taky původní rodinu, že není jen „jejich“. Matka žije někde na Slovensku, místo jejího pobytu není známo. Třeba jednou ale bude možné, aby se s ní nebo se sourozenci Zuzka setkala…Teď je pro Zuzku důležité, že má vytvořený příběh, v kterém matka nevystupuje jako ta „zlá“, která Zuzku neměla ráda…
pozn. použitá jména mohou být změněna
Příběhy dobré praxe
Máme s manželem tři syny. Dva jsou již zletilí a začali se osamostatňovat. A tak náš dům vždy plný dětí začínal být prázdný. Shodou okolností jsme se seznámili s pěstouny z vedlejší vesnice, kteří si s námi povídali o pěstounské péči v oblasti pěstounství. Postupem času jsme začali o pěstounské péči přemýšlet více a více. Jednoho dne jsme se odhodlali zavolat na krajský úřad, kde nám poskytly veškeré informace, jak se zařadit do evidence pěstounů. Po zařazení do evidence nám byla do pěstounské péče svěřena malá holčička z dětského centra, kam byla umístěna kvůli fyzickému týrání ze strany rodičů. Po pár letech nám byla svěřena do pěstounské péče další holčička, máme plný dům dětí a nikdy se nenudíme. Oceňujeme možnost dopřát rodinný život dětem, které by jinak vyrůstaly po celý život v zařízení.
Moje dcera si našla přítele, poté se jim narodil syn, bohužel ale dcera propadla drogové závislosti. Její přítel byl násilník, který fyzicky napadal moji dceru i mého vnuka. Můj vnuk byl z těchto důvodů odebrán z péče rodičů a umístěn do dětského domova daleko od místa našeho bydliště. Tam jsem za ním pravidelně jezdila, ale nedokázala jsem se smířit s tím, že můj vnuk bude vyrůstat v zařízení a mimo rodinu. Dostala jsem kontakt na neziskovou organizaci podporující rodiny s dětmi, pracovnice byly velmi příjemné a v mé tíživé situaci mě podpořily. Informovali mě o tom, co by bylo možné udělat, hovořily jsme i o pěstounské péči. Společně jsme kontaktovaly příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, proběhly případové konference. V závěru mi klíčová pracovnice pomohla sepsat žádost o svěření mého vnuka do pěstounské péče, soud mému návrhu vyhověl. Jsem vděčná za pomoc všem, kteří mi pomohli, aby můj vnuk mohl vyrůstat v rodině.
Chtěli jsme děti do pěstounské péče, prostě někomu pomoci. Dítě jsme nechtěli jedno, ale víc. Ale překvapily nás problémy. Svoje děti jsem vychovala dobře, chtěla jsem tak vychovat i děti, které k nám přišly, ale bylo toho najednou moc. Lhaní, schovávání jídla, stále něco řešit znovu a znovu. Byla jsem vyčerpaná a manžel si s tím nevěděl rady. Uvažovali jsme o ukončení pěstounské péče, ale nechtěla jsem opět ublížit dětem, a vlastně ani sobě. První krok ke změně byl víkendový pobyt s neziskovou organizací. Začali jsme o našich problémech mluvit. Dřív jsem se bála, že jsem špatný pěstoun. Začali jsme chodit na terapii a pracovnice k nám začala častěji jezdit. Pomohlo nám to porozumět potřebám našich dětí. Vím, že jsem toho po sobě i po nich chtěla moc. Nedokázala jsem je přijmout s jejich potřebami. Teď je nám doma už líp. Mraky odešly a svítí slunce.
pozn. použitá jména mohou být změněna